Jaké podoby může mít, když jde podnikavý člověk do akce? To bylo tématem jednoho z panelů naší konference Spojme síly ve vzdělávání k podnikavosti v Česku, kterého se jako diskutující zúčastnila také Gabriela Dlouhá. Ta druhým rokem působí jako Head Coach profesně zaměřeného bakalářského programu Inovativní podnikání inspirovaného finským vzdělávacím programem Tiimiakatemia. Jak na ČZU podporují rozvoj podnikavosti u vysokoškolských studentů? Jaké si osvojují dovednosti a jaké díky nim nachází uplatnění na trhu práce?

Kdy jste se poprvé vědomě setkala s pojmem podnikavost?

Když jsem vedla inkubátor, vnímala jsem to slovo pouze jako podnikání. Loni na jaře jsem ale převzala program Inovativní podnikání na České zemědělské univerzitě v Praze a uvědomila jsem si plně ten rozdíl. I přes svůj název se náš program nespecializuje na podnikání, ale právě na podnikavost.

Jakým způsobem podnikavost rozvíjíte u vašich studentů?

Na rozvoji podnikavosti je založený celý náš studijní program. První ročník věnujeme převzetí zodpovědnosti sám za sebe. Už to nejsou vyučující, kdo studentům říká, že musejí chodit na přednášku a na cvičení. Studenti musí být dostatečně podnikaví na to, aby sami přišli na to, že se neučí proto, aby udělali vyučujícímu radost a dostali jedničku, ale že se něco učí pro sebe. Že jsou zodpovědní za své vzdělání jen oni sami a nikdo jiný.

Jak konkrétně studium probíhá?

Hned po zahájení prvního semestru mají studenti šest týdnů na to, aby založili týmovou společnost. Musí totiž splatit fiktivní fakturu ve výši 50 tisíc korun, kterou jim vystavíme hned první den. Nedostanou ji od školy, ale od starších studentů. Má to způsobit šok a aktivovat proaktivitu a podnikavost, což se daří. Navíc perfektně funguje princip učící se organizace – za nováčky přijdou studenti z vyšších ročníků, kteří je uklidní a popíšou jim cestu, kterou se vydali oni. Prváci pak ideálně navážou tam, kde předchozí ročníky skončily. Mají velkou podporu k tomu, aby šli do akce. Nemusí být nutně inovativní, naopak zejména na začátku dělají ty nejjednodušší věci, na kterých se naučí co největší spektrum dovedností. Podnikání je tak pouze nástroj pro to, aby se mohli vzdělávat. K dispozici jsou jim vyučující, kteří jsou jakýmisi mentory. Klademe také velký důraz četbu.

Na pravidelných setkáních pod vedením kouče pak studenti sdílí dovednosti a znalosti, které získali z knih, od odborníků i z praxe, a učí tak celou komunitu. Když se dostanou do třeťáku, mají natrénované všechny dovednosti, o kterých mluví rámec EntreComp. Jsou to lidé, které nezablokuje strach z udělání chyby tak, že raději nedělají nic, nebojí se experimentu, umí perfektně komunikovat, vést dialog, dávat si zpětnou vazbu, ze které se poučí, a aktivně naslouchají.

Setkáváte se s tím, že u prváků po začátku semestru přijde šok?

Ne každý je na náš systém nastavený, spousta lidí chce být jenom kolečkem v systému a je to tak v pořádku. Ale někteří lidé jsou narozeni proto, aby ta kolečka dokázali nasměrovat. U nás tu možnost dostanou.

Jaké vaši absolventi nacházejí uplatnění?

Většina našich absolventů jsou týmoví hráči, kteří přicházejí na pozice marketingových specialistů, kreativců, obchodníků, členů různých týmů s potenciálem stát se velmi brzy lídrem toho týmu a samozřejmě máme mezi absolventy i podnikatele.

Jak k tomu přistupují přednášející?

Stejně tak jako studenti musí svůj mindset přeměnit i vyučující. Jsou to mladší i starší kolegové, kteří celý svůj profesní život byli zvyklí na jeden způsob vzdělávání. Pět let je strašně krátká doba na to zkusit to jinak a získat k tomu důvěru, takže ta cesta je neuvěřitelně hrbolatá.

V naprosté většině se pedagogové učí společně se studenty hledat cestu, která pro obě skupiny dává největší smysl, a vzájemně spolu rostou. Já od vyučujících slýchám, že očekávají, že studenti se za nimi na zkoušky budou těšit, aby se jim pochlubili, jak aplikovali načerpanou teorii do praxe a naopak – vyučující budou obohaceni, jak se dá aplikovat jejich teorie v praxi. Pedagogové by měli v ideálním případě akcelerovat studentské projekty, aby podpořili propojení teorie s praxí. To je zatím takový můj cíl, ke kterému se to snažím směřovat.

Jak se vám daří rozvoj podnikavosti prosazovat v českém vzdělávacím prostředí?

Zatím jsem ve fázi stabilizace programu a získávání zkušeností na PEF ČZU. Stále hledám cesty, jak šířit povědomí o jiné možnosti vysokoškolského vzdělávání. Jsem přesvědčená o tom, že pokud nezačneme se způsobem vzdělávání v ČR něco dělat, tak nám ujede vlak. Profesní prostředí je hladové po způsobu práce a přístupu, který u nás trénujeme – po proaktivitě, sebeřízení, agilitě. To je můj hnací motor.

Jak by se podle vás dalo podpořit vzdělávání k podnikavost v českém prostředí?

Ve Strategii vzdělávací politiky 2030+ je přesně popsáno, že by se školy měly vydávat tímto směrem. Já bych ráda zavedla dialog na tohle téma. Určitě tady nechybí nadšenci, kteří by se tomu chtěli věnovat, ale zatím chybí platforma, na které by se to dalo realizovat. Já teď vnímám určité mezidobí, kdy máme šanci o tom přesvědčit ostatní a ta platforma a infrastruktura se začne tvořit samovolně, protože prostě už nebude zbytí.

Na co jste třeba nejvíc hrdá za tu dobu, co se tomu věnujete? V čem vidíte velký posun?

Ve fungování našich studentů. Je nás v programu sto, jeden tým se rozhodl uspořádat akci pro celou komunitu, na kterou jelo šedesát lidí. Na základě zpětné vazby sesbírali témata, která nás pálí, a během 24 hodinového maratonu v několika akčních skupinách vypracovali funkční návrhy na řešení, které mi pak předali.

Nebo další příklad. Po svém nástupu jsem si určila oblasti, kterým se musím věnovat, abych ujistila stávajícího investora/zřizovatele, tedy PEF ČZU, že to, co děláme, má hodnotu a že to jde správným směrem. A aniž bych o tom věděla, tak studenti začali proaktivně přicházet s řešením, jak to udělat. Sami třeba začali shánět novináře, kteří o našem programu budou psát. To jsem považovala za můj úkol, ale najednou se díky studentům o nás chystá třeba speciální příloha Reflexu o vzdělávání.

Stejně tak jsem věděla, že potřebuji uzavřít spolupráci i s finančními partnery, abych doložila, že tady vzniká hodnota, za kterou je někdo ochotný si zaplatit. To se mi povedlo, ale stálo mě to dost úsilí a času. Před pár dny mi zavolal jeden student, že sehnal finančního partnera za významnou částku. Jen tak. Takže já se o něco snažím a paralelně k tomu se zdvihá síla té komunity, protože chce podpořit to, v co věří. To jsou znaky, které mi říkají, že jdeme správným směrem.